čtvrtek 22. března 2007
sobota 10. března 2007
úterý 6. března 2007
pondělí 5. března 2007
neděle 4. března 2007
sobota 3. března 2007
Tak a jsem na světě
Also, hallo Welt! Ursprünglich sollte ich am 13. geboren werden, aber so ein Datum betrachtete ich als höchst unprofessionell, zumal ich auch noch die Improvisationsfähigkeiten meiner Eltern testen wollte. Beurteilt selbst, wie sie die erste unerwartete Situation gemeistert haben.
Die ganze Nacht war ich schon ungeduldig, wälzte mich, strampelte und sprach zu mir: Gehst du die Sache an oder nicht. Um 6 Uhr morgens war ich entschlossen. Hab am Stöpsel gezogen und das Wasser rausgelassen. Und? Die Eltern haben mich erst eher unangenehm überrascht. Es schien, als ob sie mei-nem Signal nicht trauen würden, und dann wieder rannten sie verwirrt durchs Haus, suchten irgendwel-che Papiere und Anziehsachen, als ob es nun wichtig wäre. Zum Glück haben die sich bald berappelt und starteten mit mir in die Klinik.
Der Weg kam mir unangemessen lang vor, so hab ich ihn mir durch Ziehen an Mamas Bauch verkürzt. Irgendwann kamen wir doch in der Klinik an. Auch die Schwester in der Geburtsstation war anfangs ü-berzeugt, dass ich es nicht besonders eilig hab. Kurzerhand, nein „kurzerbein“ hab ich ihr also ein Bein-chen entgegengestreckt, um ihr zu zeigen, dass ich raus will.
Die Schwester legte mein Signal richtig aus und rief sofort zwei Ärzte zur Hilfe. Der wichtigste von denen – statt zu schätzen, dass ich mich in so ein gefährliches Geschäft nicht kopfüber stürzen will, sondern bedächtig mit Beinchen zuerst – entschied, der Mama den Bauch aufzuschlitzen.
Dann ging’s zack auf zack. Wir rasten durch den Flur, fuhren per Aufzug runter, nächster Flur, per Aufzug hoch, schnell durch viele Türen, und da stand schon eine Kompanie blau angezogener Menschen. Im Endeffekt war ich aber zufrieden, es war Dynamik drin, und es hatte Würde.
Als es danach aussah, dass nichts Interessantes mehr passiert, stach einer der Menschen in die Mutter ein, wonach sie sofort einschlief . Das hat mir nicht gefallen, so verpasst sie doch meinen Auftritt. Bevor ich mich aber zu einem Protest durchringen konnte, hat schon einer von den Blauen Mamas Bauch auf-gemacht, der Zweite hat mich abgeschnitten, der Dritte trug mich fort, und als ob es nicht genug wäre, haben die angefangen, mich zu putzen. Sagt mal, wer denkt in solchen Augenblicken schon an Kosme-tik? So hab ich sie angebrüllt, dieses Vorgehen würde ich nicht besonders unterhaltsam finden, was merkwürdigerweise zur Folge hatte, dass alle schlagartig unglaublich zufrieden, sogar begeistert wirkten.
Um diesem Tun einen humanen Anstrich zu verpassen, riefen sie den Papi herbei, er solle schauen, ob ich o.k. bin. Nachdem sie ihn eine Weile schauen ließen, packten sie mich in eine geheizte fahrbare Vitri-ne. Sehr komfortabel. Würde sagen, es war die neueste Version des Papamobils. Bevor ich mich orien-tieren konnte, wie man so was steuert, sausten wir schon zurück. Das wäre eigentlich voll in Ordnung, nur die Mutter ließen sie da zurück. Und so hab ich sie auf dem Weg, da es eh nichts Interessantes zu sehen gab, ein paar Mal daran erinnert, aber sie haben es gar nicht beachtet.
Angekommen sind wir in dem Raum, wo wir am Morgen starteten. Die Schwester zog mich aus meiner Komfort-Limousine raus und fing an, mich zu messen, wiegen und baden, und dabei hat sie ständig den Papi ermutigt, mich zu knipsen, baden und streicheln. Wahrscheinlich war sie bemüht, ihn zu beschäfti-gen, damit er sich nicht Richtung Kneipe verflüchtigt. Sie kennt ihn aber nicht. Verflüchtigen vielleicht, aber wahrscheinlich würde er in irgend einem Internetcafé landen. So ein Trockenkeks. Als das Inter-mezzo abgespielt war, packte mich die Schwester wieder in meine Glas-Limousine und fuhr mit mir ir-gendwo hin. Es war echt cool. Ich kam mir wirklich wie Il Papa vor, den Vorbeieilenden aus meinem durchglasten Mobil huldvoll zuzuwinken. Alle winkten zurück und riefen viel Schmeichelhaftes, was soll ich erzählen, einfach große Klasse.
Jeder Künstler weiß, dass eine ordentliche Show im Schlafzimmer endet. Da bin ich keine Ausnahme. Das Beste war, dass im Schlafraum die Mutter wartete. Die Arme, sie zitterte noch und man konnte se-hen, dass das Loch im Bauch sie noch schmerzt. Aber glaubt mir, als sie mich ihr unter die Nase steck-ten, in dem Augenblick gab es auf dieser runden Erdkugel und vielleicht in diesem ganzen schiefen Welt-all keinen glücklicheren Menschen. Beschreiben kann man es nicht, das muss man erleben.
Im Groben war es alles. Ein erfahrener Kollege vom Nebenbett rät mir noch, dass für die Erwachslinge in erster Linie Zahlen wichtig sind. Er sagt, Säuglingsgeschichten trauen die nicht so sehr, aber Zahlen, die kann man vergleichen, auswerten, und man kann mit denen angeben. Also, damit jeder auf seine Kosten kommt:
Geboren bin ich am 3. März 2007 zwischen 9:00 und 9:05 Uhr in der Geburtsklinik Zittau. Zum ersten Mal gebrüllt hab ich um 9:07 Uhr.
Messe 52 cm, Kopfumfang beträgt 34 cm.
Auf die Waage bringe ich 3.350 Gramm, also 3,35 Kilo.
Hab braune Augen, braune Haare und braune Rückenbehaarung.
Tja, der Kollege sagt auch noch, dass für die umfassende Information der Erwachslinge auch noch Foto-grafien ganz wichtig sind. Das wird also jetzt etwas peinlich. Bilder geschossen hat der Papi schon eine Menge. Aber selbstverständlich das Kabel zum Runterziehen der Fotos hat er wo vergessen? In der Ar-beit. 30 Kabel nach Hause schleppen, 50 im Haus hin und her verlegen, aber das einzige, was mich inte-ressiert, lässt er im Büro, 4 Zugstunden entfernt. Was soll ich euch erzählen? Einen Forscher zum Papi zu haben, hat auch ganz schöne Klippen, mit dem muss ich noch ein bisschen trainieren.
Ein Bild hab ich aber doch schon. Hat zum Glück die Schwester gemacht, nachdem sie mich gebadet hat. Sie wusste wahrscheinlich, mit wem sie die Ehre hat, und so hat sie ihm das Bild ganz klassisch auf einem Stück Papier gegeben.
Also, das bin ich:
Die Übersetzung : Ivo Bartoš
Die ganze Nacht war ich schon ungeduldig, wälzte mich, strampelte und sprach zu mir: Gehst du die Sache an oder nicht. Um 6 Uhr morgens war ich entschlossen. Hab am Stöpsel gezogen und das Wasser rausgelassen. Und? Die Eltern haben mich erst eher unangenehm überrascht. Es schien, als ob sie mei-nem Signal nicht trauen würden, und dann wieder rannten sie verwirrt durchs Haus, suchten irgendwel-che Papiere und Anziehsachen, als ob es nun wichtig wäre. Zum Glück haben die sich bald berappelt und starteten mit mir in die Klinik.
Der Weg kam mir unangemessen lang vor, so hab ich ihn mir durch Ziehen an Mamas Bauch verkürzt. Irgendwann kamen wir doch in der Klinik an. Auch die Schwester in der Geburtsstation war anfangs ü-berzeugt, dass ich es nicht besonders eilig hab. Kurzerhand, nein „kurzerbein“ hab ich ihr also ein Bein-chen entgegengestreckt, um ihr zu zeigen, dass ich raus will.
Die Schwester legte mein Signal richtig aus und rief sofort zwei Ärzte zur Hilfe. Der wichtigste von denen – statt zu schätzen, dass ich mich in so ein gefährliches Geschäft nicht kopfüber stürzen will, sondern bedächtig mit Beinchen zuerst – entschied, der Mama den Bauch aufzuschlitzen.
Dann ging’s zack auf zack. Wir rasten durch den Flur, fuhren per Aufzug runter, nächster Flur, per Aufzug hoch, schnell durch viele Türen, und da stand schon eine Kompanie blau angezogener Menschen. Im Endeffekt war ich aber zufrieden, es war Dynamik drin, und es hatte Würde.
Als es danach aussah, dass nichts Interessantes mehr passiert, stach einer der Menschen in die Mutter ein, wonach sie sofort einschlief . Das hat mir nicht gefallen, so verpasst sie doch meinen Auftritt. Bevor ich mich aber zu einem Protest durchringen konnte, hat schon einer von den Blauen Mamas Bauch auf-gemacht, der Zweite hat mich abgeschnitten, der Dritte trug mich fort, und als ob es nicht genug wäre, haben die angefangen, mich zu putzen. Sagt mal, wer denkt in solchen Augenblicken schon an Kosme-tik? So hab ich sie angebrüllt, dieses Vorgehen würde ich nicht besonders unterhaltsam finden, was merkwürdigerweise zur Folge hatte, dass alle schlagartig unglaublich zufrieden, sogar begeistert wirkten.
Um diesem Tun einen humanen Anstrich zu verpassen, riefen sie den Papi herbei, er solle schauen, ob ich o.k. bin. Nachdem sie ihn eine Weile schauen ließen, packten sie mich in eine geheizte fahrbare Vitri-ne. Sehr komfortabel. Würde sagen, es war die neueste Version des Papamobils. Bevor ich mich orien-tieren konnte, wie man so was steuert, sausten wir schon zurück. Das wäre eigentlich voll in Ordnung, nur die Mutter ließen sie da zurück. Und so hab ich sie auf dem Weg, da es eh nichts Interessantes zu sehen gab, ein paar Mal daran erinnert, aber sie haben es gar nicht beachtet.
Angekommen sind wir in dem Raum, wo wir am Morgen starteten. Die Schwester zog mich aus meiner Komfort-Limousine raus und fing an, mich zu messen, wiegen und baden, und dabei hat sie ständig den Papi ermutigt, mich zu knipsen, baden und streicheln. Wahrscheinlich war sie bemüht, ihn zu beschäfti-gen, damit er sich nicht Richtung Kneipe verflüchtigt. Sie kennt ihn aber nicht. Verflüchtigen vielleicht, aber wahrscheinlich würde er in irgend einem Internetcafé landen. So ein Trockenkeks. Als das Inter-mezzo abgespielt war, packte mich die Schwester wieder in meine Glas-Limousine und fuhr mit mir ir-gendwo hin. Es war echt cool. Ich kam mir wirklich wie Il Papa vor, den Vorbeieilenden aus meinem durchglasten Mobil huldvoll zuzuwinken. Alle winkten zurück und riefen viel Schmeichelhaftes, was soll ich erzählen, einfach große Klasse.
Jeder Künstler weiß, dass eine ordentliche Show im Schlafzimmer endet. Da bin ich keine Ausnahme. Das Beste war, dass im Schlafraum die Mutter wartete. Die Arme, sie zitterte noch und man konnte se-hen, dass das Loch im Bauch sie noch schmerzt. Aber glaubt mir, als sie mich ihr unter die Nase steck-ten, in dem Augenblick gab es auf dieser runden Erdkugel und vielleicht in diesem ganzen schiefen Welt-all keinen glücklicheren Menschen. Beschreiben kann man es nicht, das muss man erleben.
Im Groben war es alles. Ein erfahrener Kollege vom Nebenbett rät mir noch, dass für die Erwachslinge in erster Linie Zahlen wichtig sind. Er sagt, Säuglingsgeschichten trauen die nicht so sehr, aber Zahlen, die kann man vergleichen, auswerten, und man kann mit denen angeben. Also, damit jeder auf seine Kosten kommt:
Geboren bin ich am 3. März 2007 zwischen 9:00 und 9:05 Uhr in der Geburtsklinik Zittau. Zum ersten Mal gebrüllt hab ich um 9:07 Uhr.
Messe 52 cm, Kopfumfang beträgt 34 cm.
Auf die Waage bringe ich 3.350 Gramm, also 3,35 Kilo.
Hab braune Augen, braune Haare und braune Rückenbehaarung.
Tja, der Kollege sagt auch noch, dass für die umfassende Information der Erwachslinge auch noch Foto-grafien ganz wichtig sind. Das wird also jetzt etwas peinlich. Bilder geschossen hat der Papi schon eine Menge. Aber selbstverständlich das Kabel zum Runterziehen der Fotos hat er wo vergessen? In der Ar-beit. 30 Kabel nach Hause schleppen, 50 im Haus hin und her verlegen, aber das einzige, was mich inte-ressiert, lässt er im Büro, 4 Zugstunden entfernt. Was soll ich euch erzählen? Einen Forscher zum Papi zu haben, hat auch ganz schöne Klippen, mit dem muss ich noch ein bisschen trainieren.
Ein Bild hab ich aber doch schon. Hat zum Glück die Schwester gemacht, nachdem sie mich gebadet hat. Sie wusste wahrscheinlich, mit wem sie die Ehre hat, und so hat sie ihm das Bild ganz klassisch auf einem Stück Papier gegeben.
Also, das bin ich:
Die Übersetzung : Ivo Bartoš
So, bin ich geboren
Tak jsem na světě. Původně jsem se prý měl narodit třináctého, ale rodit se v takovéto datum bych považoval za dosti neprofesionální. Navíc jsem chtěl otestovat schopnosti rodičů improvizovat a řešit nenadálé události. Posuďte sami, jak to zvládli.
Celou noc jsem byl netrpělivý. Kopal jsem, převaloval jsem se a stále jsem si říkal: "Tak co, jdeš do toho nebo ne?" V šest ráno jsem se rozhodl, zatáhl za špunt a vypustil vodu. Z prvu mě rodiče nemile překvapili. Zdálo se, že mému signálu nechtějí věřit. Pak zase běhali po domě a zmateně hledali nějaké papíry a oblečení, jako by na to záleželo. Naštěstí se ale brzy vzpamatovali a vyrazili jsme na cestu do porodnice.
Cesta mi přišla neúměrně dlouhá, tak jsem si ji alespoň krátil svíráním mámina bříška. Nakonec jsme se přeci jen dostali do porodnice. Setra na porodním sálu byla zprvu přesvědčena, že nepospíchám, tak jsem se rozhodl, že na ní vystrčím nožičku, abych jí ukázal, že už chci jít ven.
Sestra si můj signál vyložila po svém a zavolala si na mě hned dva doktory. Ten důležitější z nich, namísto aby ocenil, že se do tak nebezpečného podniku, jako je porod, neženu po hlavě, ale pěkně rozvážně po nohách, rozhodl, že mámě rozřízne břicho.
Pak to šlo ráz na ráz. Jeli jsme po chodbě, pak jedním výtahem dolů, po další chodbě, a druhým výtahem nahoru, rychle skrz několik dveří a už na nás čekal celý štáb modře oblečených lidičků. Byl jsem spokojen. Mělo to dynamiku i důstojnost.
Když se zdálo, že už se nebude nic zajímavého dít, tak jeden z těch lidiček píchnul něco do maminky a ta usnula. No, to se mi teda nelíbilo. Vždyť takto přijde o to nejlepší. Než jsem se však zmohl na jakýkoliv protest, tak už jeden z těch modrých lidiček otevřel mámino břicho, druhý mě od ní odstřihl, třetí mě odnesl pryč a aby tomu nebylo dost, tak mě hned začali pucovat, jako bych zrovna teď měl myšlenky na kosmetiku. Tož jsem na ně zakřičel, že takovéto metody neshledávám zábavnými, což však mělo za následek pouze to, že se začali tvářit neuvěřitelně spokojeně, ba přímo nadšeně.
Aby svému počínání dodali zdání humánosti, tak přivedli tatíka, aby se podíval, že jsem OK. Chvíli ho nechali okounět a pak mě strčili do jezdící vytápěné vitríny. Velice komfortní. Řekl bych, že šlo o nejnovější verzi papamobilu. Než jsem se stačil zorientovat, jak se to řídí, tak už jsme frčeli zpátky. To by bylo celkem v pohodě, ale mámu si tam nechali. Tak jsem jim to během cesty, když tedy nebylo zrovna nic zajímavého k vidění, párkrát připomněl, ale vůbec to nebrali v potaz.
Dojeli jsme do místnosti, kde jsme ráno začínali. Sestřička mě vytáhla z mé komfortní limuzíny a začala mě měřit, vážit, koupat a pořád přitom ponoukala tatíka, aby si mě vyfotil, vykoupal, pohladil. Asi se bála, že pokud ho neudrží v aktivitě, tak se vytratí někam do hospody. To ho ale nezná. On by se sice možná vytratil, ale nejspíš by skončil v nějaké internetové kavárně. Suchar jeden.
Když toto intermezzo skončilo, tak mě sestřička naložila do mé skleněné limuzíny a jelo se někam pryč. Bylo to fakt prima. Připadal jsem si jak papež. Kynul jsem na kolemjdoucí z proskleného bouráku. Ti na mě mávali a provolávali spoustu lichotivých věcí. Co Vám budu povídat. Prostě paráda.
Každý umělec ví, že každá správná show končí v ložnici. No a tato nebyla výjimkou. Nejlepší na tom bylo, že v tý ložnici čekala máma. Chudák se úplně třásla a bylo vidět, jak jí to děravý bříško hodně moc bolí. Ale věřte mi, že když mě jí strčili pod nos, tak v tu chvíli byla na celý týhle kulatý zeměkouli a možná v celým tomhle šišatým vesmíru ten úplně nejšťastnější člověk. To se ale nedá popsat. To se musí zažít.
Tak to je zhruba všechno. Tedy, ještě mi tady zkušenější kolega od vedlejší postele radí, že prý dospěláky zajímají především čísla. Prý jim rozumí lépe než historkám nemluvňat a hlavně je pak mohou různě porovnávat, hodnotit a vychloubat se s nima. Takže, aby si každý přišel na své, tak:
Jednu fotku ale přece jenom mám. Tu udělala ta paní sestřička poté, co mě vykoupala. Asi věděla s kým má tu čest, tak ji tátovi dala pěkně na papíře. Tož, to jsem já:
Celou noc jsem byl netrpělivý. Kopal jsem, převaloval jsem se a stále jsem si říkal: "Tak co, jdeš do toho nebo ne?" V šest ráno jsem se rozhodl, zatáhl za špunt a vypustil vodu. Z prvu mě rodiče nemile překvapili. Zdálo se, že mému signálu nechtějí věřit. Pak zase běhali po domě a zmateně hledali nějaké papíry a oblečení, jako by na to záleželo. Naštěstí se ale brzy vzpamatovali a vyrazili jsme na cestu do porodnice.
Cesta mi přišla neúměrně dlouhá, tak jsem si ji alespoň krátil svíráním mámina bříška. Nakonec jsme se přeci jen dostali do porodnice. Setra na porodním sálu byla zprvu přesvědčena, že nepospíchám, tak jsem se rozhodl, že na ní vystrčím nožičku, abych jí ukázal, že už chci jít ven.
Sestra si můj signál vyložila po svém a zavolala si na mě hned dva doktory. Ten důležitější z nich, namísto aby ocenil, že se do tak nebezpečného podniku, jako je porod, neženu po hlavě, ale pěkně rozvážně po nohách, rozhodl, že mámě rozřízne břicho.
Pak to šlo ráz na ráz. Jeli jsme po chodbě, pak jedním výtahem dolů, po další chodbě, a druhým výtahem nahoru, rychle skrz několik dveří a už na nás čekal celý štáb modře oblečených lidičků. Byl jsem spokojen. Mělo to dynamiku i důstojnost.
Když se zdálo, že už se nebude nic zajímavého dít, tak jeden z těch lidiček píchnul něco do maminky a ta usnula. No, to se mi teda nelíbilo. Vždyť takto přijde o to nejlepší. Než jsem se však zmohl na jakýkoliv protest, tak už jeden z těch modrých lidiček otevřel mámino břicho, druhý mě od ní odstřihl, třetí mě odnesl pryč a aby tomu nebylo dost, tak mě hned začali pucovat, jako bych zrovna teď měl myšlenky na kosmetiku. Tož jsem na ně zakřičel, že takovéto metody neshledávám zábavnými, což však mělo za následek pouze to, že se začali tvářit neuvěřitelně spokojeně, ba přímo nadšeně.
Aby svému počínání dodali zdání humánosti, tak přivedli tatíka, aby se podíval, že jsem OK. Chvíli ho nechali okounět a pak mě strčili do jezdící vytápěné vitríny. Velice komfortní. Řekl bych, že šlo o nejnovější verzi papamobilu. Než jsem se stačil zorientovat, jak se to řídí, tak už jsme frčeli zpátky. To by bylo celkem v pohodě, ale mámu si tam nechali. Tak jsem jim to během cesty, když tedy nebylo zrovna nic zajímavého k vidění, párkrát připomněl, ale vůbec to nebrali v potaz.
Dojeli jsme do místnosti, kde jsme ráno začínali. Sestřička mě vytáhla z mé komfortní limuzíny a začala mě měřit, vážit, koupat a pořád přitom ponoukala tatíka, aby si mě vyfotil, vykoupal, pohladil. Asi se bála, že pokud ho neudrží v aktivitě, tak se vytratí někam do hospody. To ho ale nezná. On by se sice možná vytratil, ale nejspíš by skončil v nějaké internetové kavárně. Suchar jeden.
Když toto intermezzo skončilo, tak mě sestřička naložila do mé skleněné limuzíny a jelo se někam pryč. Bylo to fakt prima. Připadal jsem si jak papež. Kynul jsem na kolemjdoucí z proskleného bouráku. Ti na mě mávali a provolávali spoustu lichotivých věcí. Co Vám budu povídat. Prostě paráda.
Každý umělec ví, že každá správná show končí v ložnici. No a tato nebyla výjimkou. Nejlepší na tom bylo, že v tý ložnici čekala máma. Chudák se úplně třásla a bylo vidět, jak jí to děravý bříško hodně moc bolí. Ale věřte mi, že když mě jí strčili pod nos, tak v tu chvíli byla na celý týhle kulatý zeměkouli a možná v celým tomhle šišatým vesmíru ten úplně nejšťastnější člověk. To se ale nedá popsat. To se musí zažít.
Tak to je zhruba všechno. Tedy, ještě mi tady zkušenější kolega od vedlejší postele radí, že prý dospěláky zajímají především čísla. Prý jim rozumí lépe než historkám nemluvňat a hlavně je pak mohou různě porovnávat, hodnotit a vychloubat se s nima. Takže, aby si každý přišel na své, tak:
- Narodil jsem se 3. března 2007 mezi 9:00 a 9:05 v porodnici v Zittau.
- Poprvé jsem zařval v 9:07.
- Měřím 52 centimetrů.
- Obvod hlavy mám 34 centimetrů.
- Vážím 3.350 gramů, což je 3,35 kilogramu.
- Mám hnědé oči a hnědé vlasy a hnědé chlupy na zádech.
Jednu fotku ale přece jenom mám. Tu udělala ta paní sestřička poté, co mě vykoupala. Asi věděla s kým má tu čest, tak ji tátovi dala pěkně na papíře. Tož, to jsem já:
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)