Celou noc jsem byl netrpělivý. Kopal jsem, převaloval jsem se a stále jsem si říkal: "Tak co, jdeš do toho nebo ne?" V šest ráno jsem se rozhodl, zatáhl za špunt a vypustil vodu. Z prvu mě rodiče nemile překvapili. Zdálo se, že mému signálu nechtějí věřit. Pak zase běhali po domě a zmateně hledali nějaké papíry a oblečení, jako by na to záleželo. Naštěstí se ale brzy vzpamatovali a vyrazili jsme na cestu do porodnice.
Cesta mi přišla neúměrně dlouhá, tak jsem si ji alespoň krátil svíráním mámina bříška. Nakonec jsme se přeci jen dostali do porodnice. Setra na porodním sálu byla zprvu přesvědčena, že nepospíchám, tak jsem se rozhodl, že na ní vystrčím nožičku, abych jí ukázal, že už chci jít ven.
Sestra si můj signál vyložila po svém a zavolala si na mě hned dva doktory. Ten důležitější z nich, namísto aby ocenil, že se do tak nebezpečného podniku, jako je porod, neženu po hlavě, ale pěkně rozvážně po nohách, rozhodl, že mámě rozřízne břicho.
Pak to šlo ráz na ráz. Jeli jsme po chodbě, pak jedním výtahem dolů, po další chodbě, a druhým výtahem nahoru, rychle skrz několik dveří a už na nás čekal celý štáb modře oblečených lidičků. Byl jsem spokojen. Mělo to dynamiku i důstojnost.
Když se zdálo, že už se nebude nic zajímavého dít, tak jeden z těch lidiček píchnul něco do maminky a ta usnula. No, to se mi teda nelíbilo. Vždyť takto přijde o to nejlepší. Než jsem se však zmohl na jakýkoliv protest, tak už jeden z těch modrých lidiček otevřel mámino břicho, druhý mě od ní odstřihl, třetí mě odnesl pryč a aby tomu nebylo dost, tak mě hned začali pucovat, jako bych zrovna teď měl myšlenky na kosmetiku. Tož jsem na ně zakřičel, že takovéto metody neshledávám zábavnými, což však mělo za následek pouze to, že se začali tvářit neuvěřitelně spokojeně, ba přímo nadšeně.
Aby svému počínání dodali zdání humánosti, tak přivedli tatíka, aby se podíval, že jsem OK. Chvíli ho nechali okounět a pak mě strčili do jezdící vytápěné vitríny. Velice komfortní. Řekl bych, že šlo o nejnovější verzi papamobilu. Než jsem se stačil zorientovat, jak se to řídí, tak už jsme frčeli zpátky. To by bylo celkem v pohodě, ale mámu si tam nechali. Tak jsem jim to během cesty, když tedy nebylo zrovna nic zajímavého k vidění, párkrát připomněl, ale vůbec to nebrali v potaz.
Dojeli jsme do místnosti, kde jsme ráno začínali. Sestřička mě vytáhla z mé komfortní limuzíny a začala mě měřit, vážit, koupat a pořád přitom ponoukala tatíka, aby si mě vyfotil, vykoupal, pohladil. Asi se bála, že pokud ho neudrží v aktivitě, tak se vytratí někam do hospody. To ho ale nezná. On by se sice možná vytratil, ale nejspíš by skončil v nějaké internetové kavárně. Suchar jeden.
Když toto intermezzo skončilo, tak mě sestřička naložila do mé skleněné limuzíny a jelo se někam pryč. Bylo to fakt prima. Připadal jsem si jak papež. Kynul jsem na kolemjdoucí z proskleného bouráku. Ti na mě mávali a provolávali spoustu lichotivých věcí. Co Vám budu povídat. Prostě paráda.
Každý umělec ví, že každá správná show končí v ložnici. No a tato nebyla výjimkou. Nejlepší na tom bylo, že v tý ložnici čekala máma. Chudák se úplně třásla a bylo vidět, jak jí to děravý bříško hodně moc bolí. Ale věřte mi, že když mě jí strčili pod nos, tak v tu chvíli byla na celý týhle kulatý zeměkouli a možná v celým tomhle šišatým vesmíru ten úplně nejšťastnější člověk. To se ale nedá popsat. To se musí zažít.
Tak to je zhruba všechno. Tedy, ještě mi tady zkušenější kolega od vedlejší postele radí, že prý dospěláky zajímají především čísla. Prý jim rozumí lépe než historkám nemluvňat a hlavně je pak mohou různě porovnávat, hodnotit a vychloubat se s nima. Takže, aby si každý přišel na své, tak:
- Narodil jsem se 3. března 2007 mezi 9:00 a 9:05 v porodnici v Zittau.
- Poprvé jsem zařval v 9:07.
- Měřím 52 centimetrů.
- Obvod hlavy mám 34 centimetrů.
- Vážím 3.350 gramů, což je 3,35 kilogramu.
- Mám hnědé oči a hnědé vlasy a hnědé chlupy na zádech.
Jednu fotku ale přece jenom mám. Tu udělala ta paní sestřička poté, co mě vykoupala. Asi věděla s kým má tu čest, tak ji tátovi dala pěkně na papíře. Tož, to jsem já:
